Přidáte do kroku ve snaze dostat se blíž. Rozlousknout onu tajemnou hádanku. Najednou se přistihnete, že už skoro běžíte. Ne, opravdu to neznamená, že jste konečně začali plnit své novoroční sportovní předsevzetí. Už máte pejska na dohled. Srdce vám začíná bušit rychleji, zornice se vám rozšířily do velikosti závisláka na kreku a už to víte, je to KAVALÍR! K dosažení cíle vám už zbývá jen pár metrů, ruce se již začínají natahovat na pohlazení. Pohled na vás kolemjdoucí udivuje. Určitě někdo z nich při pohledu na vaši slinu na bradě přemýšlí, jestli by neměl zavolat odbornou pomoc.
Už se skoro dotýkáte, ale pak vám docvakne, že v rámci společenské konvence, byste měli nejprve upozornit majitele, že se mu chystáte umačkat psa, upusinkovat a ubít ho šišlavými slovy. Rázem zabrzdíte ze sta na nulu. Odkašlete si a plní zadržovaného nadšení "jen tak mimochodem" začnete konverzaci s majitelem toho kouzelného tvora: "Jé, vy máte kavalíra, to já taky, mohu si ho pohladit?" Majitel odpovídá automaticky ano, aniž by bral zřetel na vaše roztřesené ruce a pohled šílence.
Skláníte se k němu, zaboříte prsty do té jeho srsti a v hlavě vám bouchá ohňostroj serotoninu. Rozplýváte se, ňuňáte se.... minutu... dvě... tři... a pak vás zarazí pravidelný klapavý zvuk, který se ozývá někde v pozadí. To majitel už netrpělivě přešlapuje, neboť to měla být jen krátká venčící procházka a nějaký blázen mu valí do psa. Narovnáte se, třemi krátkými nádechy a výdechy uklidníte to nadšení a rozloučíte se s úsměvem. Když sledujete, jak kavalír odchází, máváte mu šátečkem a pomalu utíráte slzy, zatímco se vám v hlavě honí myšlenka na to, že třeba zítra v tu samou dobu ho na stejném místě potkáte znovu.
