Kavalír na hrad!

O tom, že jsou kavalíři úžasné a neskutečně přátelské plemeno, víme. Neodolatelné na nich je především i to, že když potká jeden kavalír druhého, stává se z nich provázaná dvojka, která si v tu chvíli může uvrtět své chvosty. Neznám jiné plemeno, které by tak nadšeně vítalo svého, ehm, spolurasovníka (tak tohle slovo je originál, 18. 5. 2017).

Především proto se není čemu divit, že se každoročně koná několik kavalířích srazů. Já jsem s Martinou Hartmannovou nebyla výjimkou a v neděli, 14. 5. 2017, jsme zorganizovaly výlet s názvem Kavalíři na Křivoklát.

I když jsme akci udělaly veřejnou, neočekávaly jsme tak obrovský zájem, jakým bylo ve výsledku 35 chlupáčů a mnohem víc jejich páníků. No to bylo psí radosti, když se prvně celá banda uviděla. Radost nepominula ani po šesti kilometrové procházce, kde mohli pejsci pobíhat navolno. Trochu celkový dojem zkazilo počasí, které moc nepřálo, ale věřím, že převládají kladné zážitky.

Páníčku, klaň se!

Kavalíři jsou prostě boží, a proto plánujeme s Martinou další akci, která se uskuteční 9. 7. 2017, takže šup šup, zapsat do diáře a čekat na propozice. :)

PS: Občas nastanou i takové momenty, kdy se na nádraží v Berouně ujišťujete průvodčí, zdali osobák, do kterého se chystáte nastoupit, jede do Konopiště. No co, hrad je taky na K. Jen paní průvodčí byla z mé otázky trochu vyjukaná. 

No co, kousek

Těžký život manekýnů

Předem mi bylo jasné, že se příspěvkem o psích výstavách nezavděčím každému. No, ale tak nějak jsem si řekla, že to k celému chovatelskému procesu patří. Třeba vás svým popisem nadchnu a uvidíme se příště na kobercích, jenž znamenají... ehm... no... nic jiného, než koberce plné chlupů.

Výstavní svět pohltí každého jinak. Někteří jsou nabádáni chovatelem, jiní ve svém pejskovi vidí Miss World a někteří, jak to bylo v našem případě, se jdou mrknout na výstavu, kde potkají výstavní legendu Ivu Novotnou (známá též jako Nadržený vystavovatel), a tak nějak pochopí, že tento svět stojí za to žít.

A pak se to rozjede, první výstava, první zkouška pro toho vašeho prcka. Tak nějak doufáte, že jste doma zvládli nacvičit, co jen šlo, a teď se vše ukáže. Vstupujete do kruhu s mírnými obavami, které ale zmizí, když vidíte, jak si ten váš mazel vyšlapuje.

První výstava vždy nějak skončí, buď neúspěchem... a nebo takovým úspěchem, že s tím vaším prckem vyhrajete a získáte jako odměnu pelíšek, který v budoucnu bude sloužit na vojíždění plyšáků (no co, zasloužil si to :D ).

Ty další už jsou o tom, co si v celém vystavování najdete za smysl. My máme už takovou základnu přátel, že pokaždé kempujeme u sebe a v každém výstavním kruhu držíme palce právě předváděnému favoritovi. Pokud vyhraje, ozve se z našeho koutu hlasité juchání a potlesk, pokud prohraje, uslyšíte šum a brblání. Je to vlastně takový okresní přebor ve fotbale. Jen psi co chvíli nelehají na zem a nesimulují.

A není to jen o tom, že bychom drželi palce přátelům či známým. Fandíme každému pejskovi, který se nám nejvíce líbí a ze srdce pak přejeme úspěch. :) To pak svým nadšeným potleskem vylekáme nejednu paní, která se lekne a zděšeně se ohlíží, kdo že jí to fandí.

Po skončení celé akce se vždy dlouze loučíme a pak se již vydáváme domů. Celou dobu a plní mnoha emocí, své psy pojmenováváme vlastnostmi, které jim rozhodčí přiřknul v posudku... (Copak ty náš tajtrdlíku? Co ty naše hebká srsti?), popř. nazýváme podle získané známky (Dneska, ty naše VéDéčko, nejdeš do postele. Hm, i když tobě to je jedno a stejnak si tam vlezeš!).