Štěně - co nám zase bylo zatajeno

Strávili jste týdny hledáním, pak další týdny sebevychvalováním před chovatelkou, pak nastaly týdny těšení a nakupování všeho nejnemožnějšího a to vše jen pro to vyvolené malé štěně. A pak nastal den D a jeli jste si pro toho roztomilého pidižvíka.

1. štěně

S prvním štěnětem přichází i základní očekávání. Ano, víte, že z vašeho koberce udělá abstraktní obraz plný skvrn, flíčků a cákanců. Víte, že v noci, až půjdete na záchod, tak jedině s baterkou, abyste nenašlápli hnědý dáreček. A víte, že to vše se bude dít i přes opakované vybíhání s pejskem ven, kde na vás bude nevěřícně a nechápavě zírat, aby pak potřebu vykonal doma. Ano, to víte. Co vám ale zase nikdo neřekne, je, že každá, ano, každá hračka je na jedno použití. Buď je po jednom zuřivém útoku na cucky nebo po jednom zběsilém útoku a přežití již není předmětem zájmu. Výjimkou bývá konkrétní plyšák, ke kterému si štěně udělá větší pouto než k vám nebo misce se žrádlem. Takový plyšák je většinou nedotknutelný (ovšem až do příchodu dalšího psa).

Majitel štěněte také při návštěvě dalšího pejskaře nakupuje několik plyšáků (většinou IKEA krys), které dává jako dárek. Nejen proto, že ví, že jsou plyšáci žádané zboží, ale také si je vědom, že jeho mazlík nějaké kusy na návštěvě zničí, a tak se dárky stávají jakousi zástavou. Náš Alex takto na jedné návštěvě vyzískal IKEA krysu, prase a pandu, neboť je obskákal a obsmradil. Známá už po druhém praní rezignovala a plyšáky mu věnovala (návštěva byla třídenní).

S prvním štěnětem trénujete i dávku trpělivosti, neboť na vás neustále zkouší, co vydržíte a co si může dovolit. Také se zdá být zcela neunavitelný. Pokud nenajdete pro vás energeticky úspornou formu hry, skončí to tak, že štěně odpadne vyčerpáním na 20 minut, zatímco vy byste potřebovali hodinový šlofík a navštívit fyzioterapeuta.

V neposlední řadě se setkáte s tím, že štěně bez dozoru se stává ničitelem všeho, co je v dosahu, ale i k vašemu překvapení ke všem věcem, ke kterým se mohlo dostat jen za použití trampolíny. Pak domů přicházíte s hrůzou, k čemu se ten váš rošťák dostal, jestli za tu chvíli, co jste byli pryč, stihl přesázet všechny kytky, přečíst nějakou literaturu, okousat dálkové ovládání, rozkousat koberec či protihlukovou výplň na vchodových dveřích.

Tak nějak víte, že se nemá cenu rozčilovat, a tak to hodíte za hlavu, vše uklidíte, s roztomilým uzlíčkem se pomazlíte a i když se v ten moment zaříkáváte, že dalšího si už nepořídíte, za pár měsíců stejnak neodoláte.

2., 3., 4., X. štěně

Prvním štěnětem jste si už prošli. Nyní doma máte vzorného a vychovaného správňáka, který se už chová podle domácích pravidel. Je čistotný, slušný a hračku zničí až za pár dní (sice ji v domácí nemocnici 20x zašíváte, ale stále drží). A pak vás napadne pořídit mu parťáka, aby nebyl sám. A ač se to zdá pomalu k nevíře, už si nepamatujete ty dramatické začátky, jaké byly s prvním. A tak se opakuje stejná situace jako u prvního štěněte, jen s tím rozdílem, že při příchodu domů prcek tváří provinile a první pejsek vypadá, že se za svého malého bráchu děsně stydí, neboť on přeci nikdy takový nebyl.

Kavalír na hrad!

O tom, že jsou kavalíři úžasné a neskutečně přátelské plemeno, víme. Neodolatelné na nich je především i to, že když potká jeden kavalír druhého, stává se z nich provázaná dvojka, která si v tu chvíli může uvrtět své chvosty. Neznám jiné plemeno, které by tak nadšeně vítalo svého, ehm, spolurasovníka (tak tohle slovo je originál, 18. 5. 2017).

Především proto se není čemu divit, že se každoročně koná několik kavalířích srazů. Já jsem s Martinou Hartmannovou nebyla výjimkou a v neděli, 14. 5. 2017, jsme zorganizovaly výlet s názvem Kavalíři na Křivoklát.

I když jsme akci udělaly veřejnou, neočekávaly jsme tak obrovský zájem, jakým bylo ve výsledku 35 chlupáčů a mnohem víc jejich páníků. No to bylo psí radosti, když se prvně celá banda uviděla. Radost nepominula ani po šesti kilometrové procházce, kde mohli pejsci pobíhat navolno. Trochu celkový dojem zkazilo počasí, které moc nepřálo, ale věřím, že převládají kladné zážitky.

Páníčku, klaň se!

Kavalíři jsou prostě boží, a proto plánujeme s Martinou další akci, která se uskuteční 9. 7. 2017, takže šup šup, zapsat do diáře a čekat na propozice. :)

PS: Občas nastanou i takové momenty, kdy se na nádraží v Berouně ujišťujete průvodčí, zdali osobák, do kterého se chystáte nastoupit, jede do Konopiště. No co, hrad je taky na K. Jen paní průvodčí byla z mé otázky trochu vyjukaná. 

No co, kousek

Těžký život manekýnů

Předem mi bylo jasné, že se příspěvkem o psích výstavách nezavděčím každému. No, ale tak nějak jsem si řekla, že to k celému chovatelskému procesu patří. Třeba vás svým popisem nadchnu a uvidíme se příště na kobercích, jenž znamenají... ehm... no... nic jiného, než koberce plné chlupů.

Výstavní svět pohltí každého jinak. Někteří jsou nabádáni chovatelem, jiní ve svém pejskovi vidí Miss World a někteří, jak to bylo v našem případě, se jdou mrknout na výstavu, kde potkají výstavní legendu Ivu Novotnou (známá též jako Nadržený vystavovatel), a tak nějak pochopí, že tento svět stojí za to žít.

A pak se to rozjede, první výstava, první zkouška pro toho vašeho prcka. Tak nějak doufáte, že jste doma zvládli nacvičit, co jen šlo, a teď se vše ukáže. Vstupujete do kruhu s mírnými obavami, které ale zmizí, když vidíte, jak si ten váš mazel vyšlapuje.

První výstava vždy nějak skončí, buď neúspěchem... a nebo takovým úspěchem, že s tím vaším prckem vyhrajete a získáte jako odměnu pelíšek, který v budoucnu bude sloužit na vojíždění plyšáků (no co, zasloužil si to :D ).

Ty další už jsou o tom, co si v celém vystavování najdete za smysl. My máme už takovou základnu přátel, že pokaždé kempujeme u sebe a v každém výstavním kruhu držíme palce právě předváděnému favoritovi. Pokud vyhraje, ozve se z našeho koutu hlasité juchání a potlesk, pokud prohraje, uslyšíte šum a brblání. Je to vlastně takový okresní přebor ve fotbale. Jen psi co chvíli nelehají na zem a nesimulují.

A není to jen o tom, že bychom drželi palce přátelům či známým. Fandíme každému pejskovi, který se nám nejvíce líbí a ze srdce pak přejeme úspěch. :) To pak svým nadšeným potleskem vylekáme nejednu paní, která se lekne a zděšeně se ohlíží, kdo že jí to fandí.

Po skončení celé akce se vždy dlouze loučíme a pak se již vydáváme domů. Celou dobu a plní mnoha emocí, své psy pojmenováváme vlastnostmi, které jim rozhodčí přiřknul v posudku... (Copak ty náš tajtrdlíku? Co ty naše hebká srsti?), popř. nazýváme podle získané známky (Dneska, ty naše VéDéčko, nejdeš do postele. Hm, i když tobě to je jedno a stejnak si tam vlezeš!).

Kavalír vodní (cavalier aqua)

Protentokrát je tento příspěvek tzv. na přání. Povíme si v něm o tom, jak to je s žábrami našich psů.

I když se kavalíři povahou různí, určitě jste poznali (nebo dokonce doma máte) kavalíra, kterého chovatelka předala s plovacími blánami a prostodivnou ploutví. Takový jedinec využívá svůj čich nejen pro vyhledávání piškotů, ale i pro rozpoznání makroskopické kapky H2O. Když nad tím tak uvažuji, není on příbuzný se žralokem a s jeho schopností udělat to samé s krví? Hm, to abych tento nápad poslala Spielbergovi, třeba o tom něco natočí. Jen použije pro kavalíra líbivější část ústní dutiny, než-li jsou jeho čelisti.

No, popojedeme. Náš první pejsek (TR) moc vodu nemusel a náš třetí (TR) ji taky nevyhledává. Za to náš druhý (BT, kavalíří jazýček) je do vody celý hrr. Při procházce podél řeky se mění v slintajícího šílence, který se všemožnými triky a psíma očima snaží k vodě dostat. Ve vodě se pak chová jako obojživelník, kterého z té vody prostě nedostaneme... musíme si pro něj dojít.
Říkám si, co jestli to ti BT prostě nemají nějak v DNA. Na začátku února jsem jedno takové chuďátko vytahovala z přehrady, neboť se nemohlo vytáhnout zpět z vody na ledový okraj.

Málokdo ví, že když se rozhodli vývojáři vytvořit aplikaci pro chytání Pokémonů v reálném světě, sháněli se po návrzích od různých výtvarníků. Já jsem tenkrát nelenila a vytvořila jsem vodního pokémona s názvem Cavalier aqua. Jeho podobniznu jsem okamžitě poslala a neočekávala nic jiného než kladnou odpověď. Velmi jsem se těšila, jak budou děti pobíhat kolem vodních zdrojů a svými pokebally cavaliera chytat. No, chyba lávky.

Cavalier aqua se sice velmi líbil, nicméně neprošel testováním názoru ve vybrané skupině 1000 lidí. Ti sice sdíleli stejný názor, že by takového pokémona uvítali, nicméně vyjádřili obavy, že by jejich děti pobíhali kolem řek a potoků a marně se snažili ulovit opravdového kavalíra, který si jen poklidně loví klacíky. Rodiče se velmi obávali o psychické zdraví svých dětí a o míru jejich flustrace při marné snaze hodit pokéball.

I když byla odpověď zamítavá, s vývojáři jsem stále v kontaktu, neboť v cavalierovi aqua vidíme nový fenomén lepší než ta žlutá myš zvaná Pikaču.

A jak jste na tom vy? Máte doma vodního kavalíra?

Přísavka obecná (Suctus communia)

Když si vybíráte rasu pejska, ptáte se známých, sledujete pořady o psech, googlíte nebo jednoduše pobíháte po parcích a zastavujete každého majitele s dotazem, co to má za psa, co to jí, co to spí, co to pije, co to skáče, co to... Dobrá no, většinou googlíte.

Je ale spousta věcí, které vám strejda google ani teta wikipedie neřeknou. O několika takových jsem již psala v předchozích příspěvcích. Dnes si povíme o další...

Kavalír je neuvěřitelný závislák. Málokdo ví, že se mu v odborných kruzích říká Přísavka obecná (latinsky Suctus communia, japonsky Pidi Prisavniko, německy Grosse Fcucka, po slovensky Priesavkocúr).

Takový kavalír se vyznačuje tím, že s vámi chce jít na záchod, okopat zahrádku, lakovat si nehty, natírat plot a v nejoblíbenějším případě připravovat oběd. Musí být prostě u všeho, sledovat, co děláte, jestli to děláte správně a kolik jídla z toho pro něj kápne. 

Za těch 17 let s kavalíry jsem si všimla jen jedné činnosti, do které se kavalír nehrne... a tou je poslouchání na veřejnosti... v ten moment totiž neexistujete. Je jedno, jak doma poslouchá, jak je na vás doma celou dobu nalepený... on je totiž teď venku a tam se z něj stává potenciální rajda, která by se nechala adoptovat naprosto kýmkoli. 

Už kolikrát se nám stalo, že náš Alex na procházce změnil směr cesty a vydal se s nějakou cizí holčičkou, neboť se přeci u ní bude mít líp. Zavolání "Ke mně" bylo naprosto vyignorováno. No měli byste vidět ten ublížený výraz, když jsme mu zataháním vodítka ukázali, ke komu patří. Ten pohled doslova říkal: Už se k tobě nikdy nebudu tisknout... a ten pohled změkl v momentě, kdy jsme šáhli do kapsy pro piškot. Jo, to by hned běžel do obchodu kupovat hrníček s nápisem Páníček roku.

Kdo nemá doma přísavku, pravděpodobně patří do skupiny Sudého počtu psů. Tam totiž zpravidla nebývají psi přitisknutí na vás, ale na sebe navzájem. To pak jde někam jeden vrtichvost a hned za ním utíká ten druhý. U všeho musí být spolu a běda, zdali jeden objeví něco zajímavého bez toho druhého.

Tahle situace u nás nastala po pořízení Kylara. Do té doby byl Alex půlroku sám a byla z něj typická člověčí přísavka. S Kylarem nastaly nové časy, a tak bez sebe nyní nedají ani ránu. Pokud je musíme z jakéhokoli důvodu rozdělit, je okolo toho spoustu naříkání. No, ale pak máte vidět to vítání, když se snažím vpustit Kylara do domu a Alex se k němu snaží dostat z domu. Oba tak narazí na překážku zvanou dveře, které jsou sice otevřené, nicméně každý ve snaze dostat se k tomu druhému do nich tlačí, tedy se dveře skoro nehnou. :D To potom musí zasáhnout vysmátý páníček a se zákeřnými dveřmi pomoci. :)

2. díl Rezignovaných majitelů kavalíra (tentokrát pojednávající o oblíbené kavalíří kratochvíli)

Co v návodu použití nebylo - návštěva

Pokud nežiješ na samotě u lesa, v ponorce na dně oceánu nebo s mnichy v himalájském pohoří, tak se jistě setkáváš s nástrahami sociálního života zvaném NÁVŠTĚVY!

Proč o tom mluvím tak dramaticky? Pokud se v tobě neprojevila ohromná panika a děs v očích, pravděpodobně patříš do klubu Rezignovaných majitelů kavalíra.

Blíží se návštěva a kavalíří majitelé se rozdělí do dvou skupin, první to má v paži a druhá se snaží ze všech prostorů odstranit veškeré zmíňky o tom, že by kavalír vůbec nějaké chlupy pouštěl.

1. skupina: Zatím ještě nepoučení "šudlílci".

Do této skupiny s největší pravděpodobností patří majitelé prvního psa, kteří stále mají dostatek energie na to, aby před každou návštěvou vzali několika hodinovou šichtu, 4x vyluxovali veškeré koberce, 3x je přejeli vlhkým hadrem pro stáhnutí všech těch rozesetých potvor, 2x vyčesali kavalíra, aby co nejvíce zamezili dalšímu vypadávání a 1x nadávali na to, že celá ta činnost se dá přirovnat ke snaze vyčistit si zuby, zatímco se do toho jí makový závin zapíjený břečkou z listového špenátu a zeleného ječmene. Po několika desítkách minut lamentování se šudlíci uchylují k drastickému kroku s jediným cílem: Nedovolit jedinému chlupu dotknout se podlahy!

Dobrý pokus, šudlíku. 

Je naprosto jedno, jestli má příchozí návštěva doma psa a zná, jaké jsou s úklidem trable, šudlík má vždy už ve dveřích monolog na to, že jsou všude chlupy, že se maximálně omlouvá, a pro jistotu co deset minut pobíhá po místnosti s lepivým válečkem z IKEA a každého návštěvníka (ano, musím ten výraz použít) náruživě vojíždí.

2. skupina: Klub Rezignovaných majitelů kavalíra.

Rezignovaný majitel před návštěvou jednou vyluxuje. Teda pouze za předpokladu, jestli od posledního luxování uběhly víc jak tři dny. Pokud se luxovalo nedávno, zkonstatuje, že to ještě není tak hrozné, a jde si otevřít víno. Během cesty se sklenkou sebere pár chuchvalců. 

Návštěvu pak vítá se slovy: "Pes. Chlupy. Sorry."

Při odchodu návštěvy jen tak mimovděk pronese: "Možná mám někde váleček, mám ho jít hledat?"

V komentářích na Fb mi můžete napsat, do jaké skupiny patříte (Šudlík vs. Rezignovaný majitel).

A pro Rezignované majitele mám novinku - pravidelné příspěvky s naším utrpením.

Co v návodu použití nebylo - postel

Při sepisování si návrhů na další články jsem přišla na strhujícně zarážející fakt. Mé upozornění, abyste je nečetli, pokud máte vždy pevnou vůli a kavalíří oči s vámi necloumají, bude s největší pravděpodobností aplikovatelné na všechny mé texty. Proto spaste duši a utíkejte odsud, co to jen jde.

A vy ostatní, dneska si povíme o tom, jaké máme všichni trable s pejsky v posteli.

Nemá cenu si nalhávat, že jste při pořizování prvního pejska hrdě a důrazně nevykřikovali, že pes do postele ne a ne a NEpůjde... a pak stačilo jedno pětiminutové kňučení u postele a už jste po něm pomalu se slzou v oku sahali a šup šup, to malé zlatíčko šlo spinkat do měkkého. Už za minutu jste slyšeli spokojené oddychování. Zatímco vy jste si mysleli, že to je projev únavy a pocitu bezpečí, pejskovi se hlavě honilo úplně něco jiného. On totiž VYHRÁL, na plné čáře, roznesl vás na kopytech. Ta postel je od toho momentu jeho a vám začíná peklo zvané: "Hafíku, můžeš prosím uhnout, nevejdu se tam... děkuji... počkat, ale tím nebylo myšleno přesunout se na můj polštář." 

A jak vypadá taková typická noc? Myslím si, že zde se hodí rozdělení, kdo dorazí do postele první.

1) PES

Zuby máte vyčištěné a jdete si po náročném dni lehnout. Pes ale leží uprostřed vaší postele a už spokojeně spí. Jak to mohl jen stihnout, syčák. Přemýšlíte, zda ho vzbudíte, nebo se pokusíte nasoukat vedle něj. Zvolíte druhou variantu, slaboši. V případě, že máte vícero psů, mění se ulehávání ve hru TWISTER... snažíte se vyhnout jednomu, pak druhému, pak třetímu a nakonec jste v poloze, že by podle vás mohly být ilustrace v matematických učebnicích. 

Hrubý náčrtek, jak by ta ilustrace vypadala... aneb Jan Ámos Komenský by měl radost, jak se škola hrou aplikuje.

Poté, co se párkrát ráno probudíte zkroucení jak paragraf a v práci se vás ptají, jestli nejste po autonehodě, si konečně řeknete, že tak to dál nejde. Před spaním se natřete bojovými barvami a vyrazíte získat, co vám právem náleží. K posteli se neslyšitelně přikradete jako potulný zlodějíček... přiblížíte se k té okupující kouli chlupů... natáhnete k němu ruce... a když už se ho chystáte popadnout a odložit pryč, otevře na vás ty ohromné oči... jak kdyby to tušil, bídák. Kouká na vás, vy na něho... 10 vteřin, 20 vteřin a vám v hlavě probíhá souboj emocí, vyhodit ho a vyspat se? Nechat ho na místě a risknout skoliózu... No? Odpovězte si, jak se zachováte?

(Jen dodatkem, já našeho Alexe vždy vyhodím... ale mluvím k němu mile a říkám mu Hodný kluk, tak z toho snad noční můry nemá... že ne? Snad ne... doufám... teda... snad... jsem hrozný páníček... jdu mu dát piškotek)

2) PÁNÍČEK

Gratuluji, jste v posteli první! Asi si pořádně neuvědomujete, jak velký úspěch to je! Věřím, že pokud si to dáte do životopisu, chňapnou po vás v každé firmě, neboť se stáváte raritou. Zkuste se s tím pochlubit v práci a kolegové vám neřeknou jinak než dravá piraňa. Všechny trumfy držíte ve svých rukách, celá postel je na těch pár skvostných vteřin jen vaše. Uleháte na svůj polštář, když v tom vás do oka začnou píchat ty všude přítomné chlupy... jeden se vám dokonce dostal do nosu... posadíte se, abyste je z toho polštáře rukou sklepli, vrátíte polštář na místo... a pak vám to dojde... vy jste jim dali čas na to, aby na vaši postel vyskočili, aby se tam uvelebili, rázem sedíte a už si nemáte ani kam lehnout, neboť jsou všude... Můžete si za to sami... už vám nebudou říkat dravá piraňo.

Stručný návod, jak být v posteli první... že jo, Lucko.

Co v návodu použití nebylo - polštář

Upozornění pro všechny, kteří mají natolik pevnou vůli se podívat do těch kavoušských očích a říct NE. Nečtěte to! Ztratíte víru v lidstvo... Fakt, myslím to vážně.

A pro vás ostatní (myslím tím zbylých 99.9 %) přeji příjemnou zábavu při čtení.

Asi si tím prošel každý z nás. Pejska jsme si pořizovali s předem danými pravidly. Každý jsme je měli různorodé a každý jsme je porušili v první minutě, kdy jsme došli ke konfrontaci s tím uzlíčkem roztomilosti. Pak se nám známí a chovatelé vysmáli se slovy, že nám to říkali, že to prostě nejde zvládnout jim říct NE. Internetem na toto téma proběhlo pár vtipů, kterým jsme ze srdce zasmáli, a mysleli jsme si, že tím celá záležitost s úlevami pro kavalíra končí.

Přiznejte si, že když jste před známými mluvili o tom, že pejska nepustíte do určitých místností, že má zakázáno na gauč a lézt do postele, a oni brečeli smíchy, bylo to do jisté míry varování. Co vám ale nikdo nikdy neřekl a ani nenaznačil? Stanete se lidským polštářem.

Uvaříte si kafe a postavíte si jej na stolek před televizi. Posadíte se na gauč, ovladačem televizi zapnete, odložíte jej vedle kafe a uvelebíte se. Do minuty si na vás lehá kavalír. Vy ho spokojeně hladíte... minutu... pět minut... deset... a pak vám padne zrak na to již dávno nekouřící kafe. Zkusíte se pro něj natáhnout, ale je daleko. Pejsek se spokojeně na vašem klíně zavrtí. Zkusíte to ještě jednou, zapojíte do úsilí i intenzivní pohled ve snaze silou mysli přitáhnout hrníček k sobě. Marně, JEDI očividně nejste. Pejsek si lehce vzdychl, neboť jste ho hrudníkem trošku umáčkli. Vzdáte to. Studené kafe je přeci na krásu, aspoň k něčemu vám tato patová situace je. 

Náhle se pořad v televizi, na kterém jste zakotvili, stává nekoukatelným a vy musíte vymyslet, jak se dostat k ovladači. Na tohle vás škola života nepřipravila. Po pár marných pokusech a využití všech věcích okolo (polštář, noviny, mikina) se k ovladači dostáváte a máte ze sebe pocit, že jste pány tvorstva, neboť jste si tak skvěle poradili. Kavalír v ten moment běhá někde ve snu po louce a kope vás pacičkami. Program jste přepli a užíváte si chvilku klidu až do doby, kdy nutně a nevyhnutelně potřebujete na záchod. Co teď? Odhodit toho ňuníka? Vydržet to? Přemítáte nad tou Sophiinou volbou. Zvažujete pro a proti. V hlavě vykreslujete složitý diagram s možnými následky. Situace už je akutní a vy nemáte jak překřížit nohy. Jemně dloubnete do kavalíra ve snaze ho probudit. Pejsek jen decentně zamlaská a otočí se na druhý bok. Začíná vám stékat pot po tváři. Myšlenka na to, že byste před chvílí vypili i to kafe a teď byste se cítili ještě hůř, vám způsobuje další muka. Začínáte promlouvat pejskovi do duše, nic, nereaguje. Vymýšlíte, jak situaci vyřešit... až vás napadne plán. Nadšeně zavoláte na celou místnost piškotek, pes se v mžiku probouzí, tryskem seskakuje a běží ke kredenci s pamlsky. Vy běžíte za ním, za běhu na záchod mu pak házíte plnou hrst dobrot. Gratuluji, tuto bitvu jste vyhráli. :)

Návod použití pro pokročilé:

1) Všechno mějte v dosahu,

2) odskočte si před posazením,

3) využívejte polohy kavalíra ke svému prospěchu: "Omlouvám se, nemohu ti jít pomoci, koukni, jak naše zlatíčko na mně pěkně spí." "Jé, strašně mě baví chodit ven s odpadkovým košem, ale zrovna nemohu, pejsek spí." "Miláčku, jdi do obchodu sám, nemohu, prostě nemohu, chápej." 

Kavalír na obzoru

Znáte to. Jdete si v klidu po chodníku a najednou vám začne blikat kontrolka v hlavě. Co blikat, přímo řvát a burácet, neboť v dáli zmerčíte podobně vypadajícího, podobně chodícího, podobně chvostem vrtícího pejska. Je to kavalír? Není to kavalír? Určitě je, musí být, vy to přeci intuitivně cítíte.

Přidáte do kroku ve snaze dostat se blíž. Rozlousknout onu tajemnou hádanku. Najednou se přistihnete, že už skoro běžíte. Ne, opravdu to neznamená, že jste konečně začali plnit své novoroční sportovní předsevzetí. Už máte pejska na dohled. Srdce vám začíná bušit rychleji, zornice se vám rozšířily do velikosti závisláka na kreku a už to víte, je to KAVALÍR! K dosažení cíle vám už zbývá jen pár metrů, ruce se již začínají natahovat na pohlazení. Pohled na vás kolemjdoucí udivuje. Určitě někdo z nich při pohledu na vaši slinu na bradě přemýšlí, jestli by neměl zavolat odbornou pomoc.

Už se skoro dotýkáte, ale pak vám docvakne, že v rámci společenské konvence, byste měli nejprve upozornit majitele, že se mu chystáte umačkat psa, upusinkovat a ubít ho šišlavými slovy. Rázem zabrzdíte ze sta na nulu. Odkašlete si a plní zadržovaného nadšení "jen tak mimochodem" začnete konverzaci s majitelem toho kouzelného tvora: "Jé, vy máte kavalíra, to já taky, mohu si ho pohladit?" Majitel odpovídá automaticky ano, aniž by bral zřetel na vaše roztřesené ruce a pohled šílence.

Skláníte se k němu, zaboříte prsty do té jeho srsti a v hlavě vám bouchá ohňostroj serotoninu. Rozplýváte se, ňuňáte se.... minutu... dvě... tři... a pak vás zarazí pravidelný klapavý zvuk, který se ozývá někde v pozadí. To majitel už netrpělivě přešlapuje, neboť to měla být jen krátká venčící procházka a nějaký blázen mu valí do psa. Narovnáte se, třemi krátkými nádechy a výdechy uklidníte to nadšení a rozloučíte se s úsměvem. Když sledujete, jak kavalír odchází, máváte mu šátečkem a pomalu utíráte slzy, zatímco se vám v hlavě honí myšlenka na to, že třeba zítra v tu samou dobu ho na stejném místě potkáte znovu.