Přísavka obecná (Suctus communia)

Když si vybíráte rasu pejska, ptáte se známých, sledujete pořady o psech, googlíte nebo jednoduše pobíháte po parcích a zastavujete každého majitele s dotazem, co to má za psa, co to jí, co to spí, co to pije, co to skáče, co to... Dobrá no, většinou googlíte.

Je ale spousta věcí, které vám strejda google ani teta wikipedie neřeknou. O několika takových jsem již psala v předchozích příspěvcích. Dnes si povíme o další...

Kavalír je neuvěřitelný závislák. Málokdo ví, že se mu v odborných kruzích říká Přísavka obecná (latinsky Suctus communia, japonsky Pidi Prisavniko, německy Grosse Fcucka, po slovensky Priesavkocúr).

Takový kavalír se vyznačuje tím, že s vámi chce jít na záchod, okopat zahrádku, lakovat si nehty, natírat plot a v nejoblíbenějším případě připravovat oběd. Musí být prostě u všeho, sledovat, co děláte, jestli to děláte správně a kolik jídla z toho pro něj kápne. 

Za těch 17 let s kavalíry jsem si všimla jen jedné činnosti, do které se kavalír nehrne... a tou je poslouchání na veřejnosti... v ten moment totiž neexistujete. Je jedno, jak doma poslouchá, jak je na vás doma celou dobu nalepený... on je totiž teď venku a tam se z něj stává potenciální rajda, která by se nechala adoptovat naprosto kýmkoli. 

Už kolikrát se nám stalo, že náš Alex na procházce změnil směr cesty a vydal se s nějakou cizí holčičkou, neboť se přeci u ní bude mít líp. Zavolání "Ke mně" bylo naprosto vyignorováno. No měli byste vidět ten ublížený výraz, když jsme mu zataháním vodítka ukázali, ke komu patří. Ten pohled doslova říkal: Už se k tobě nikdy nebudu tisknout... a ten pohled změkl v momentě, kdy jsme šáhli do kapsy pro piškot. Jo, to by hned běžel do obchodu kupovat hrníček s nápisem Páníček roku.

Kdo nemá doma přísavku, pravděpodobně patří do skupiny Sudého počtu psů. Tam totiž zpravidla nebývají psi přitisknutí na vás, ale na sebe navzájem. To pak jde někam jeden vrtichvost a hned za ním utíká ten druhý. U všeho musí být spolu a běda, zdali jeden objeví něco zajímavého bez toho druhého.

Tahle situace u nás nastala po pořízení Kylara. Do té doby byl Alex půlroku sám a byla z něj typická člověčí přísavka. S Kylarem nastaly nové časy, a tak bez sebe nyní nedají ani ránu. Pokud je musíme z jakéhokoli důvodu rozdělit, je okolo toho spoustu naříkání. No, ale pak máte vidět to vítání, když se snažím vpustit Kylara do domu a Alex se k němu snaží dostat z domu. Oba tak narazí na překážku zvanou dveře, které jsou sice otevřené, nicméně každý ve snaze dostat se k tomu druhému do nich tlačí, tedy se dveře skoro nehnou. :D To potom musí zasáhnout vysmátý páníček a se zákeřnými dveřmi pomoci. :)

2. díl Rezignovaných majitelů kavalíra (tentokrát pojednávající o oblíbené kavalíří kratochvíli)

Co v návodu použití nebylo - návštěva

Pokud nežiješ na samotě u lesa, v ponorce na dně oceánu nebo s mnichy v himalájském pohoří, tak se jistě setkáváš s nástrahami sociálního života zvaném NÁVŠTĚVY!

Proč o tom mluvím tak dramaticky? Pokud se v tobě neprojevila ohromná panika a děs v očích, pravděpodobně patříš do klubu Rezignovaných majitelů kavalíra.

Blíží se návštěva a kavalíří majitelé se rozdělí do dvou skupin, první to má v paži a druhá se snaží ze všech prostorů odstranit veškeré zmíňky o tom, že by kavalír vůbec nějaké chlupy pouštěl.

1. skupina: Zatím ještě nepoučení "šudlílci".

Do této skupiny s největší pravděpodobností patří majitelé prvního psa, kteří stále mají dostatek energie na to, aby před každou návštěvou vzali několika hodinovou šichtu, 4x vyluxovali veškeré koberce, 3x je přejeli vlhkým hadrem pro stáhnutí všech těch rozesetých potvor, 2x vyčesali kavalíra, aby co nejvíce zamezili dalšímu vypadávání a 1x nadávali na to, že celá ta činnost se dá přirovnat ke snaze vyčistit si zuby, zatímco se do toho jí makový závin zapíjený břečkou z listového špenátu a zeleného ječmene. Po několika desítkách minut lamentování se šudlíci uchylují k drastickému kroku s jediným cílem: Nedovolit jedinému chlupu dotknout se podlahy!

Dobrý pokus, šudlíku. 

Je naprosto jedno, jestli má příchozí návštěva doma psa a zná, jaké jsou s úklidem trable, šudlík má vždy už ve dveřích monolog na to, že jsou všude chlupy, že se maximálně omlouvá, a pro jistotu co deset minut pobíhá po místnosti s lepivým válečkem z IKEA a každého návštěvníka (ano, musím ten výraz použít) náruživě vojíždí.

2. skupina: Klub Rezignovaných majitelů kavalíra.

Rezignovaný majitel před návštěvou jednou vyluxuje. Teda pouze za předpokladu, jestli od posledního luxování uběhly víc jak tři dny. Pokud se luxovalo nedávno, zkonstatuje, že to ještě není tak hrozné, a jde si otevřít víno. Během cesty se sklenkou sebere pár chuchvalců. 

Návštěvu pak vítá se slovy: "Pes. Chlupy. Sorry."

Při odchodu návštěvy jen tak mimovděk pronese: "Možná mám někde váleček, mám ho jít hledat?"

V komentářích na Fb mi můžete napsat, do jaké skupiny patříte (Šudlík vs. Rezignovaný majitel).

A pro Rezignované majitele mám novinku - pravidelné příspěvky s naším utrpením.

Co v návodu použití nebylo - postel

Při sepisování si návrhů na další články jsem přišla na strhujícně zarážející fakt. Mé upozornění, abyste je nečetli, pokud máte vždy pevnou vůli a kavalíří oči s vámi necloumají, bude s největší pravděpodobností aplikovatelné na všechny mé texty. Proto spaste duši a utíkejte odsud, co to jen jde.

A vy ostatní, dneska si povíme o tom, jaké máme všichni trable s pejsky v posteli.

Nemá cenu si nalhávat, že jste při pořizování prvního pejska hrdě a důrazně nevykřikovali, že pes do postele ne a ne a NEpůjde... a pak stačilo jedno pětiminutové kňučení u postele a už jste po něm pomalu se slzou v oku sahali a šup šup, to malé zlatíčko šlo spinkat do měkkého. Už za minutu jste slyšeli spokojené oddychování. Zatímco vy jste si mysleli, že to je projev únavy a pocitu bezpečí, pejskovi se hlavě honilo úplně něco jiného. On totiž VYHRÁL, na plné čáře, roznesl vás na kopytech. Ta postel je od toho momentu jeho a vám začíná peklo zvané: "Hafíku, můžeš prosím uhnout, nevejdu se tam... děkuji... počkat, ale tím nebylo myšleno přesunout se na můj polštář." 

A jak vypadá taková typická noc? Myslím si, že zde se hodí rozdělení, kdo dorazí do postele první.

1) PES

Zuby máte vyčištěné a jdete si po náročném dni lehnout. Pes ale leží uprostřed vaší postele a už spokojeně spí. Jak to mohl jen stihnout, syčák. Přemýšlíte, zda ho vzbudíte, nebo se pokusíte nasoukat vedle něj. Zvolíte druhou variantu, slaboši. V případě, že máte vícero psů, mění se ulehávání ve hru TWISTER... snažíte se vyhnout jednomu, pak druhému, pak třetímu a nakonec jste v poloze, že by podle vás mohly být ilustrace v matematických učebnicích. 

Hrubý náčrtek, jak by ta ilustrace vypadala... aneb Jan Ámos Komenský by měl radost, jak se škola hrou aplikuje.

Poté, co se párkrát ráno probudíte zkroucení jak paragraf a v práci se vás ptají, jestli nejste po autonehodě, si konečně řeknete, že tak to dál nejde. Před spaním se natřete bojovými barvami a vyrazíte získat, co vám právem náleží. K posteli se neslyšitelně přikradete jako potulný zlodějíček... přiblížíte se k té okupující kouli chlupů... natáhnete k němu ruce... a když už se ho chystáte popadnout a odložit pryč, otevře na vás ty ohromné oči... jak kdyby to tušil, bídák. Kouká na vás, vy na něho... 10 vteřin, 20 vteřin a vám v hlavě probíhá souboj emocí, vyhodit ho a vyspat se? Nechat ho na místě a risknout skoliózu... No? Odpovězte si, jak se zachováte?

(Jen dodatkem, já našeho Alexe vždy vyhodím... ale mluvím k němu mile a říkám mu Hodný kluk, tak z toho snad noční můry nemá... že ne? Snad ne... doufám... teda... snad... jsem hrozný páníček... jdu mu dát piškotek)

2) PÁNÍČEK

Gratuluji, jste v posteli první! Asi si pořádně neuvědomujete, jak velký úspěch to je! Věřím, že pokud si to dáte do životopisu, chňapnou po vás v každé firmě, neboť se stáváte raritou. Zkuste se s tím pochlubit v práci a kolegové vám neřeknou jinak než dravá piraňa. Všechny trumfy držíte ve svých rukách, celá postel je na těch pár skvostných vteřin jen vaše. Uleháte na svůj polštář, když v tom vás do oka začnou píchat ty všude přítomné chlupy... jeden se vám dokonce dostal do nosu... posadíte se, abyste je z toho polštáře rukou sklepli, vrátíte polštář na místo... a pak vám to dojde... vy jste jim dali čas na to, aby na vaši postel vyskočili, aby se tam uvelebili, rázem sedíte a už si nemáte ani kam lehnout, neboť jsou všude... Můžete si za to sami... už vám nebudou říkat dravá piraňo.

Stručný návod, jak být v posteli první... že jo, Lucko.

Co v návodu použití nebylo - polštář

Upozornění pro všechny, kteří mají natolik pevnou vůli se podívat do těch kavoušských očích a říct NE. Nečtěte to! Ztratíte víru v lidstvo... Fakt, myslím to vážně.

A pro vás ostatní (myslím tím zbylých 99.9 %) přeji příjemnou zábavu při čtení.

Asi si tím prošel každý z nás. Pejska jsme si pořizovali s předem danými pravidly. Každý jsme je měli různorodé a každý jsme je porušili v první minutě, kdy jsme došli ke konfrontaci s tím uzlíčkem roztomilosti. Pak se nám známí a chovatelé vysmáli se slovy, že nám to říkali, že to prostě nejde zvládnout jim říct NE. Internetem na toto téma proběhlo pár vtipů, kterým jsme ze srdce zasmáli, a mysleli jsme si, že tím celá záležitost s úlevami pro kavalíra končí.

Přiznejte si, že když jste před známými mluvili o tom, že pejska nepustíte do určitých místností, že má zakázáno na gauč a lézt do postele, a oni brečeli smíchy, bylo to do jisté míry varování. Co vám ale nikdo nikdy neřekl a ani nenaznačil? Stanete se lidským polštářem.

Uvaříte si kafe a postavíte si jej na stolek před televizi. Posadíte se na gauč, ovladačem televizi zapnete, odložíte jej vedle kafe a uvelebíte se. Do minuty si na vás lehá kavalír. Vy ho spokojeně hladíte... minutu... pět minut... deset... a pak vám padne zrak na to již dávno nekouřící kafe. Zkusíte se pro něj natáhnout, ale je daleko. Pejsek se spokojeně na vašem klíně zavrtí. Zkusíte to ještě jednou, zapojíte do úsilí i intenzivní pohled ve snaze silou mysli přitáhnout hrníček k sobě. Marně, JEDI očividně nejste. Pejsek si lehce vzdychl, neboť jste ho hrudníkem trošku umáčkli. Vzdáte to. Studené kafe je přeci na krásu, aspoň k něčemu vám tato patová situace je. 

Náhle se pořad v televizi, na kterém jste zakotvili, stává nekoukatelným a vy musíte vymyslet, jak se dostat k ovladači. Na tohle vás škola života nepřipravila. Po pár marných pokusech a využití všech věcích okolo (polštář, noviny, mikina) se k ovladači dostáváte a máte ze sebe pocit, že jste pány tvorstva, neboť jste si tak skvěle poradili. Kavalír v ten moment běhá někde ve snu po louce a kope vás pacičkami. Program jste přepli a užíváte si chvilku klidu až do doby, kdy nutně a nevyhnutelně potřebujete na záchod. Co teď? Odhodit toho ňuníka? Vydržet to? Přemítáte nad tou Sophiinou volbou. Zvažujete pro a proti. V hlavě vykreslujete složitý diagram s možnými následky. Situace už je akutní a vy nemáte jak překřížit nohy. Jemně dloubnete do kavalíra ve snaze ho probudit. Pejsek jen decentně zamlaská a otočí se na druhý bok. Začíná vám stékat pot po tváři. Myšlenka na to, že byste před chvílí vypili i to kafe a teď byste se cítili ještě hůř, vám způsobuje další muka. Začínáte promlouvat pejskovi do duše, nic, nereaguje. Vymýšlíte, jak situaci vyřešit... až vás napadne plán. Nadšeně zavoláte na celou místnost piškotek, pes se v mžiku probouzí, tryskem seskakuje a běží ke kredenci s pamlsky. Vy běžíte za ním, za běhu na záchod mu pak házíte plnou hrst dobrot. Gratuluji, tuto bitvu jste vyhráli. :)

Návod použití pro pokročilé:

1) Všechno mějte v dosahu,

2) odskočte si před posazením,

3) využívejte polohy kavalíra ke svému prospěchu: "Omlouvám se, nemohu ti jít pomoci, koukni, jak naše zlatíčko na mně pěkně spí." "Jé, strašně mě baví chodit ven s odpadkovým košem, ale zrovna nemohu, pejsek spí." "Miláčku, jdi do obchodu sám, nemohu, prostě nemohu, chápej."